Thajsko průvodce: Umění v Thajsku

Thajské umění v jeho vývoji silně ovlivňovala Indie a Čína. O skutečně domácím umění lze hovořit teprve od 15. století, kdy se rozvíjela pod královskou patronací. Hlavní inspirací byl buddhismus.

Literatura byla původně spojena s královským dvorem a aristokracií. Ramakien představuje thajskou verzi indického eposu Ramájána pocházejícího ze 3. století; thajská verze je o dvanáct set let mladší. Jméno hlavního hrdiny eposu převzali i thajští králové. Současnou verzi inicioval Rama I.

Epos popisuje cestu krále Ramy za manželkou Sítou, kterou mu unesl vládce království Lanka Tosakan. Na cestě ho doprovází jeho bratr Lakšmana i opičí král Hanuman. Opičí vojáci postaví kamennou hráz přes moře a oblehnou Lanku. S Tósakanovou armádou svedou řadu vítězných bitev, . V závěrečném souboji Ráma Tosakana zabije a vrací se zpět se Sítou.

Jedná se o alegorii o souboji dobra se zlem, která končí vítězstvím dobra. S podobou eposu se můřete setkat na 178 panelech ve wat Phra Keo.

Architektura

Z doby před příchodem Thajů zůstalo zachováno jen málo památek, po Monech se nacházejí většinou čtvercové podstavce stúp. Nejstarší khmerské památky pocházejí již ze 7. století, zachovalejší stavby vznikly v 10.–12. století. Mezi nejvýznamnější patří Phanom Rung a Phimai. Khmerská stavební tradice se udržela i po úpadku jejich říše v podobě khmerské stúpy – prangu.

Až do 17. století se odolné materiály používaly výhradně pro náboženské stavby. Stavělo se především ze dřeva a z cihel, Khmerové využívali pískovce. Z thajských království si nejoriginálnější styl vytvořila Sukhothaj.

Klasická thajská architektura je spojena především s buddhismem. Najdeme ji zejména v chrámech nebo spíše v chrámových komplexech, nazývaných wat.

Po celém Thajsku je okolo 40 000 chrámů, které představují místa setkávání, uctívání a vzdělávání. Chrámy jsou úzce propojeny s životem komunity některé z nich obývá pouze několik mnichů, jinde jich najdete stovky.

Stavbu chrámu musí povolit Sangha, nejvyšší rada, která spravuje buddhistickou řád.. Některé chrámy jsou pod patronací krále, o jiné se starají místní věřící. Královský wat často ve svém jménu obsahuje Rat nebo Raja. Někdy je pojmenován po vládci, který ho nechal postavit, často podle významných soch, které se v něm nacházejí. Pokud byl chrám přestavěn, většinou byl při té příležitosti přejmenován; tak se například v Bangkoku z watu Bodharam stal wat Pho.

Jména architektů starých chrámů jsou většinou neznámá, vzácnou výjimkou je wat Kathom v Chiang Mai, postavený ve 13. století za vlády krále Mengraie, který byl pojmenován po svém staviteli.

Wat představuje transpozici nebe do pozemského světa, celý chrámový komplex je velice dekorativní s mnoha stavbami na malém prostoru.

Nejposvátnější část chrámu, kde jsou vysvěcováni kněží, se nazývá bot. Je ohraničena osmi kameny, bai sema, čtyřmi v každém rohu a čtyřmi ve směru hlavních světových stran. Tyto hraniční kameny odlišují bot od vihanu a vymezují posvátné území, na kterém nemůže vydávat své rozkazy ani král. Pro kázání mnichů se používá vihán , stejně jako v botu jsou ve vihánu umístěny Buddhovy sochy. Střechy těchto staveb jsou zakončeny ornamentálním zdobením známým jako čo fá, nebeský střapec. Nad ostatky Buddhy, svatými texty nebo ostatky významné náboženské nebo královské osobnosti, je v chrámovém komplexu vystavěna vysoká věž. . V Thajsku je převážně nazývána jako čedi a má podobu zvonu vystavěného na čtverhranném nebo kruhovém základu nebo věže připomínající vztyčený prst. Její tvar prý vychází ze způsobu, jak má být uctěn Buddha – základna představuje jeho roucho, kupole modlitební misku a špička hůlku.Podle jiné interpretace základna tvořená třemi platformami představuje peklo, zemi a nebe.

Prang je inspirován khmerskou architekturou, v hinduistické mytologii reprezentuje 33 stupňů nebe, v buddhismu představuje 33 stupňů dokonalosti. Využíván byl zejména v Ayutthayi, kde stál v centru watu. V Bangkoku nejznámější prang najdete ve wat Arun. Prang bývá také používán jako koruna umisťovaná na královské budovy, například na královský pantheon.

Před vstupem do chrámu se zouvají boty, v samotném chrámu se sedí tak, aby vaše nohy nesměřovaly k Buddhovi. Mnichové se nesmějí dotýkat žen a naopak. Pokud žena chce mnichovi něco podat, musí tak učinit prostřednictvím muže. Do thajských chrámů byste neměli vstupovat v oblečení, které může být vnímáno jako nedostatečné vyjádření respektu – v tričku nebo šortkách. Sochy Buddhy jsou považovány za posvátné objekty, nikoliv za předměty, na které můžete šplhat ve snaze získat co nejatraktivnější fotografii

Tradiční thajská obydlí jsou přizpůsobená tropickému podnebí. Často stojí na kůlech, aby jejich obyvatelé přečkali záplavy. Ke stavbě se používají přírodní materiály, tvrdé dřevo, bambus a sušené listy. Starý Bangkok byl plný plovoucích domů na kůlech nebo bambusových vorech.Ještě před započetím stavby nového domu postaví Thajci příbytek pro ducha země, který byl vyhnán ze svého původního místa. Duchům jsou do jejich domečku přinášeny obětiny, především potraviny a alkoholické nápoje.

Malířství

Malba se uplatňovala od nejstarších dob, ale vzhledem ke klimatickým podmínkám se například z celého období Ayutthayi bylo nalezeno pouze patnáct nástěnných maleb. Díla měla poučný charakter, musela zachovávat pravidla, aby každý věřící rozpoznal scénu a pochopil ji. Dvojrozměrné postavy byly obdařeny gesty, podle kterých se daly jednoznačně rozpoznat.

Klasické thajské malířství je spojeno především s nástěnnými malbami v klášterech, které popisují Buddhův život. Hlavní Buddhův příběh bývá v chrámech umisťován na viditelném místě mezi okny.

Sochařství mělo vždy zálibu v bronzu. Osobité způsoby zpodobnění Buddhy se vyvinuly v královstvích Lanna a Sukhothaj. Khmerské umění často zachycuje Buddhu chráněného nágou. Podle některých údajů převyšuje počet Buddhových soch v zemi počet obyvatel. Buddha je zobrazován ve čtyřech podobách – stojící, kráčející, sedící a ležící.

Sedící Buddha představuje meditaci. Ležící Buddha symbolizuje Buddhův vstup do nirvány, stavu prázdnoty bez utrpení a bolesti, kdy již nedochází k žádnému převtělování. Buddhův sestup z nebe představuje stojící a kráčející Buddha. Nejběžnější jsou sochy sedícího Buddhy, naopak kráčející Buddha se vyskytuje zřídka a pochází většinou z období Sukhothaje.

Buddhova gesta, mudra, jsou indické původu. Za vlády Ramy III. byl vytvořen seznam obsahující asi 40 gest. K nejznámějším patří Bhúmisparša mudra – sedící Budha s levou rukou v klíně se dotýká se prsty pravé ruky země. Gesto představuje výjev, kdy Buddha přivolal bohyni země, aby odolal vábení představované ztělesněním zla Marou.

Dhjáni mudra je gestem meditace a způsobem, kterým buddhisté meditují dodnes. Ruce spočívají v klíně dlaněmi vzhůru, pravá nahoře. Palce směřují k sobě a dotýkají se v trojúhelníku.

Vitarkha mudra, gesto učení, symbolizuje Buddhovo první veřejné kázání k pěti asketům. Ruce jsou položeny na hrudi s dotýkajícím se palcem a ukazováčkem.

Abhaja mudra, gesto rozptýlení obav, představuje Buddhovo ujištění ochránit své následovníky. Pravá ruka s roztaženou dlaní je zdviženou v gestu stop?.

Po celé zemi narazíte na oblíbená posvátná zobrazení – Buddhovy stopy. Jejich tvorba byla zahájena v sukhothajském období. Byly vytvářeny ze štukové omítky a obsahovaly 108 slibných znamení. Nejznámější Buddhova stopa je ve wat Phra Phutthabat nedaleko Saraburi..

Kromě Buddhy lze v chrámech narazit i na nejrůznější mytologické postavy. U vchodových dveří do chrámů stojí yakshas, obr, který chrám chrání před zlými duchy nebo kinnaris, napůl žena a napůl pták. Asparas je nebeská nymfa, která tančí pro potěšení bohů. Mezi nejčastěji zobrazované postavy patří garuda a naga, král hadů, který se často vyskytuje na balustrádách.

Divadlo, film a hudba

Epizodu z Ramakieny představuje komplikované taneční drama khon, které bylo původně určené pouze pro královský dvůr, kde ho předváděla herecká společnost tvořená převážně dívkami. Dnešní představení vycházejí z textů sepsaných Ramou I. Tanečníci nemluví, jejich jazykem je každé gesto a pohyb. Postavy lidí a nebešťanů vystupují s odhalenými tváře, opice a démoni nosí masky, které jsou výsledkem trpělivé ruční práce.

Obdobou khonu je méně stylizovaný lakhon, při němž tanečníci nepoužívající masky. Součástí chrámových slavností bývají několikahodinová představení lidového divadla likaj, plná humoru a lidových písní. Některé soubory uvádějí epizody z Rámájany, jiné vlastní tvorbu. Nejstarším dramatickým uměním v zemi je stínové divadlo, které se však již vyskytuje jen zřídka. Loutky jsou vyráběné z bůvolí kůže a ovládá je vodič za osvětlenou scénou.

Vůbec první veřejná filmová projekce se v Siamu odehrála v roce 1895. Princ Sanbhassatra poté začal dokumentovat ceremonie svého bratra Ramy V. První thajský němý film vznikl v roce 1927 a němý film si v zemi udržel popularitu až do konce šedesátých let, kdy pro thajskou kinematografii nastaly velice příznivé časy. Podobná situace se zopakovala koncem devadesátých let, kdy úspěch slavily filmy jako Železné dámy, komedie popisující osudy volejbalového družstva transvestitů, ambiciózní historický snímek Suriothaj přinášející epizodu z thajské historie, kdy thajská královna v bitvě s Barmánci obětovala svůj život, aby zachránila svého manžela. Většinový proud thajské kinematografie však představují horory nebo filmy, které využívají popularity komediantů známých z televize.

Thajsko je vyhledávaným místem pro natáčení zahraničních filmů. Své lokality poskytlo pro natáčení mnoha filmů s tématikou vietnamské války. Natáčel se zde Lovec jelenů i Air America.. V zátoce Phang Nga se můžete vypravit k ostrovu Jamese Bonda, kde vznikala jedna ze série bondovek, Muž se zlatou zbraní.. Pláž Maya na ostrově Phi Phi Leh zvýšila svoji popularitu poté, co zde vznikal film Pláž s Leonardem di Capriem v hlavní roli. Vodopád z tohoto filmu se nachází v národním parku Khao Yai. Nejčerstvějším příspěvkem je film o životě Alexandra Velikého natáčený Oliverem Stonem, který částečně vznikal v okolí Lopburi, pokračování Ramba se Sylvesterem Stallonem nebo Bangkok Dangerous s Nicolasem Cagem. V Thajsku se také natáčel český snímek Zatracení, volně inspirovaný osudy Čechů uvězněných za pašování drog, a část televizního snímku Vlna, jehož zápletka vychází z tragédie tsunami.

Hudba

Podle zpráv evropských obchodníků ze 17 století byla hudba všude, ale jejich uším nezněla příliš libě. Hojně byly zastoupeny bicí nástroje, existovaly však i dechové, malá trumpeta, pré, nebo třístrunná kytara.

Osobitý thajský žánr současnosti představují písně pro život , spojující rockovou hudbu s folkem a vyjadřující se k různým problémům země. Představiteli žánru, který se zrodil na počátku sedmdesátých let, je skupina Caravan. Po vojenském převratu v roce 1976 byli členové skupiny spolu s mnoha dalšími studentskými aktivisty nuceni uchýlit se na delší dobu sever země, než se koncem sedmdesátých let politická situace v Thajsku opět uklidnila.

Nejznámějším zástupcem tohoto proudu, často s levicovým nádechem, je zpěvák přezdívaný Ad Carabao Jeho početní fanoušci navštěvují jeho koncerty se symbolem skupiny s buvolí lebkou. Písně jako Made in Thailand nebo Welcome to Thailand komentující západní vliv na thajskou kulturu. Vůbec nejoblíbenějším zpěvákem je v současnosti Thongchai McIntyre zvaný Bird, který ve své tvorbě mísí thajské a západní vlivy a mladá zpěvačka Tata Young.