Thajsko průvodce: Kanchanaburi - turistické zajímavosti Kanchanaburi

Hlavní město provincie Kanchanaburi leží stotřicet kilometrů západně od Bangkoku na soutoku řek Khwae Yai a Khwae Noi. Kanchanaburi mělo v thajských dějinách především význam jako hraniční pevnost proti barmské agresi. Známé je však především událostmi, které se zde odehrály během druhé světové války, stavbou železnice smrti a zejména mostu přes řeku Kwai. Z Kanchanaburi se můžete vydat po železnici smrti , která po dvou hodinách jízdy končí v Nam Toku. Cestou vás budou provázet překrásné scenérie.

V Kanchanaburi se nacházejí hned tři muzea spojená se stavbou železnice smrti a proslulým mostem. Ve všech případech jde o soukromou iniciativu. Válečná historie je sice obrovským turistickým lákadlem – ročně Kanchanaburi navštíví okolo čtyř milionů turistů –, ale samotné thajské angažmá za druhé světové války je značně problematické. Před zařazením mezi poražené nepřátelské země je zachránil vznik nepříliš významného odbojového hnutí Seri Thai a americký pohled do budoucnosti, který s Thajskem již počítal jako s jednou z hrází proti šířením komunismu.

Thailand Burma Railway centre bylo vybudováno v sousedství válečného hřbitova. Má nejlepší sbírky, nejlépe provedenou expozici s diomaraty a více než šedesáti panely s mnoha jinde nepublikovanými fotografiemi a faktograficky přesnými informacemi. Na videu mimo jiné můžete vidět spojenecké bombardování slavného mostu. Pokud se zajímáte o válečnou historii, jde společně s muzeum v Hellfire Pass o nejlepší místo.
JEATH muzeum bylo otevřeno v roce 1977 v areálu wat Chaichumpon. O jeho vznik se zasloužil tamní opat Phra Theppanyasuthee. V bambusové boudě, věrné kopii internačního města válečných zajatců, jsou shromážděny historické fotografie, novinové články a několik dobových předmětů. Expozice je zastaralá a nepříliš dobře udržovaná, přesto je to první volba organizovaných zájezdů. Název muzea je sestaven z počátečních písmen národů účastnících se na stavbě železnice smrti : J - Japan, E – England, A - Australia, America, T - Thailand, H – Holland .
Muzeum druhé světové války a svérázná umělecká galerie stojí hned v těsném sousedství mostu. Za návštěvu stojí kvůli své terase s pěknou vyhlídkou na slavný most a pro bizarnost svých sbírek. Informačně nepřesná expozice obsahuje kromě fotografií a předmětů z druhé světové války, sbírku hodin, portréty slavných siamských vládců i zakladatelů muzea. O nevkusnosti svědčí to, že v přízemí jedné z budov najdete kostru jednoho z dělníků, kteří stavbu železnice zaplatili životem, v prvním patře pak portréty miss Thajska. V těsném sousedství muzea stojí japonský památník, který navštěvují zejména japonští turisté. Za války ho postavili Japonci jako připomenutí těch, kteří zemřeli na stavbě železnice smrti.
Místem posledního odpočinku válečných zajatců jsou dva válečné hřbitovy. Velice pěkně udržovaný válečný hřbitov Don Rak nedaleko městského vlakového nádraží s hroby 6 982 válečných zajatců. Druhý z válečných hřbitovů se nachází dva kilometry od města, kde býval válečný zajatecký tábor Chong Kai. Na hřbitově odpočívá 1 750 vojáků.
O popularitu mostu přes řeku Kwai se postaral především oscarový film režiséra Davida Leana provázený pískanou melodií. Vedle ocelového mostu, který byl po válce opraven, poté co byl v roce 1944 a 1945 poškozen spojeneckým bombardováním, stojí ještě provizorní dřevěný most. K oběma je to jenom kousek od železniční zastávky, kde si můžete prohlédnout také několik původních lokomotiv.Každý rok se na přelomu listopadu a prosince koná festival mostu přes řeku Kwai.

okolí Kanchanaburi

Osmdesát kilometrů severně od Kanchanaburi se nachází průsmyk, který představuje obtížnost podmínek, v nichž museli pracovat váleční zajatci Ti zde museli prokopat během šesti týdnů roku 1943 průsmyk dlouhý 500 m a hluboký 26 m. Světlo z lamp, které zajatci při své práci používali, vytvářelo pekelnou atmosféru, odtud název celého místa – Hellfire Pass, Průsmyk pekelného ohně. Na stavbě pracovali převážně australští zajatci, a tak v roce 1998 zde vzniklo za příspěvku australské vlády muzeum, které má výbornou expozici s dobovými fotografiemi. Od muzea se můžete vydat na procházku po místech, kudy vedla železnice smrti.
Přestože pro většinu turistů je Kanchanaburi spojeno s událostmi druhé světové války, historické kořeny regionu sahají mnohem hlouběji.
Historický park Prasat Muang Sing s 800 let starými ruinami budov se nachází na břehu řeky Kwae Noi. Hlavní věž je považována za důkaz, že toto místo bylo nejzápadnější hranicí khmerské říše. Muang Sing („Lví město“) má čtvercový půdorys a jeho budovy byly postaveny v bayonském stylu khmerského umění. Do Muang Singu se můžete vydat vlakem z Kanchanaburi do zastávky Tha Kilen, cesta trvá hodinu. Podobně jako do Mua Singu se během jednoho dne můžete z Kanchanaburi vypravit k několika vodopádům. Hlavní atrakcí národního parku Erawan, který založen v roce 1975 na území o rozloze 550 km2, je sedmistupňový vodopád, který je považován za jeden z nejhezčích v celém Thajsku. Jeho návštěva se vyplatí zejména v období dešťů, v září a říjnu, kdy má vodopád dostatek vody. Nejvyšší je sedmá kaskáda, koupání je nejlepší ve druhé kaskádě. Podél vodopádu vede dvoukilometrová stezka.
Do parku se můžete vydat z Kanchanaburi na jednodenní výlet, pořádaný některou z místních cestovních kanceláří. Autobus jezdí z města každých padesát minut, cesta trvá 1,5 hodiny.
Vodopád Sai Yok Yai je součástí národního parku ležícího zhruba 100 km od Kanchanaburi. Jeho krása byla opěvována v thajských písních a básních. Park s několika jeskyněmi, z nichž nejnavštěvovanější je jeskyně Daowadueng. V roce 1973 zde byl objeven nejmenší savec světa. Autobusy z Kanchanaburi odjíždějí každou půlhodinu, cesta trvá dvě hodiny. .
Vodopád Sai Yok Noi můžete navštívit v rámci cesty po železnici smrti. Od konečné stanice v Namtoku je vzdálený asi dva kilometry. Cesta autobusem z Kanchanaburi trvá hodinu.
Až téměř u barmských hranic, 224 km západně od Kanchanaburi, se nachází městečko Sangkhlaburi ležící na břehu přehrady Khao Laem. Vzhledem k blízkosti hranic zde můžete potkat pestrou etnickou směsici Barmánců, Karenů a Monů.
Při výstavbě přehrady Khao Laem byla zatopena monská vesnice včetně kláštera Sam Phrasop, z něhož si můžete alespoň část prohlédnout při plavbách po jezeře. V období sucha je vidět celá jeho horní část, jindy pouze špička.
Do monské vesnice Waeng Ka, stojící na druhém břehu přehrady, vede údajně nejdelší dřevěný most na světě (850 m), s vyhlídkou na soutok řek Songkaria, Bikhli a Ranti. Na kopci nad vesnicí stojí nový monský chrám Wangkawiwekaram, který je kopií Bodhgayi, místa, kde došlo k Buddhovu osvícení. Chrám kombinuje thajský, indický a barmský styl. Za vznik nové vesnice vděčí Monové svému mnichovi Uttamovi, který zde požíval obrovské úcty. Ta se však nepřenesla na jeho nástupce, který byl krátce po Uttamově smrti zavražděn, zřejmě v souvislosti s kontrolou prodeje amuletů.
Autobusy z Kanchanaburi jezdí od 6.00 do 13.00 hod., cesta trvá 4–6 hodin. Cesta minivanem tři hodiny.
V nadmořské e výšce 1 400 metrů u barmských hranic stojí Tři pagody postavené údajně thajským a barmským králem jako připomínka uzavření míru mezi věčně se svářícími sousedy. V místě samotném toho však k vidění příliš není , za deset dolarů však lze na jeden den překročit na barmskou stranu hranice. Samotné thajsko-barmské pomezí je místem čilého obchodu a také pašování, takže při cestách autobusem počítejte s kontrolami.