Thajsko průvodce: Dějiny Thajska

Před 40 tisíci lety, bylo území dnešního Thajska osídleno lovci a sběrači, z nichž se asi před desíti tisíci lety stali zemědělci. Na základě objevů bronzových nádob v Ban Chiangu lze usuzovat, že již v době 3 tisíce let př.n.l. zde existovala kultura srovnatelná s mezopotamskou.

O vznik první civilizace na území dnešního Thajska se zasloužili Monové, kteří zde pravděpodobně rozšířili buddhismus a založili království Dvarati, které dosáhlo největšího rozkvětu v šestém až sedmém století našeho letopočtu. Nástupu mocné khmerské říše odolalo pouze monské království Haripunjaya se sídlem v Lamphunu, které si uchovalo nezávislost až do 13. století, kdy podlehlo království Lanna.

Khmerská kultura
V druhé polovině 6. století se v regionu objevila další významná síla v podobě khmerské říše, jejímž centrem se za vlády Jayavarmana II. na začátku 9. století stal rozsáhlý chrámový komplex Angkor. Na území dnešního Thajska se jejich centrem stalo Lopburi. Nejvýznamnější památky z khmerského období se nacházejí v okolí města Phimai a poblíž Buriramu, kde jsou komplexy Muang Tham a Phanom Rung.
Nástup Thajů
Ve 13. století byla khmerská moc oslabena a navíc jí vyrostl nový soupeř v podobě Thajců . Ti pocházeli z jižní Číny, odkud byli postupně vytlačeni a na začátku 11. století osídlili region dnešní úprovincie Chiang Rai. Nad drobnými městskými státy severního Thajska v roce 1259 převzal kontrolu král Mengrai, který tak vytvořil království Lanna, království milionu rýžových polí. Jeho hlavním městem byl původně Chiang Saen, ale v roce 1296 ho nahradilo nově založené Chiang Mai. Podle pověstí byl Mengrai v roce 1317 zabit bleskem. Jeho nástupci již nedosáhli jeho velikosti a museli čelit nepřátelství ze strany Ayutthayi; přesto Lanna přečkala až do roku 1558, kdy byla dobyta Barmánci. V následujících letech stál v jejím čele loutkový král nebo byla přímo řízena z Barmy. K Thajsku byla integrována až na začátku 20. století, i tak si ale region zachoval svébytný charakter.
Sukhothaj
Vznik prvního thajského království předznamenal rozvoj celé země. Sukhothaj byla založena v roce 1238, kdy dva thajští princové zahájili úspěšné povstání proti khmerské říši. Rozmach království nastal o čtyřicet let později s nástupem krále Ramkhamhaenga.
Nápis z roku 1292 popisující Sukhothaj jako vzkvétající království plné ryb a rýže je považován za zakladatelský akt thajského národa. Autorem nápisu je pravděpodobně samotný Ramkhamhaeng. .
Během Ramkhamhaengovy vlády došlo k rozvoji kultury, jako oficiální náboženství byl zvolen buddhismus théravády, který se v Thajsku udržel dodnes.
Po Ramkhamhaengově smrti v roce 1298 království upadalo a v roce 1378 byl jeho vládce Tammaraja II. donucen stát se vazalem Ayutthaye a tak po 140 letech skončila nezávislost Sukhothaje.

Ayutthaya

V polovině 14. století se na území dnešního Thajska zrodilo další významné království – Ayutthaya, kterou si za své hlavní město zvolil princ U Thong. Jedním z nejvýznamnějších panovníků království se stal Borommatrailokanat (1441 – 1448), který se ve svých správních reformách nechal inspirovat Angkorem. Zákon o občanské hierarchii stanovil postavení každého jednotlivce ve společnosti a pro jednotlivé vrstvy zavedl hodnostní označení (sakdi na). Postavení člověka bylo odvozeno od jeho vlastnictví půdy a tato pozice také určovala tresty.
Na rozdíl od Sukhothaje, kde se vladař stylizoval do role toho, kdo je přístupný radám a výtkám, v Ayutthayi převzal roli svaté osoby, která se stala objektem bázně a úcty.
V polovině 16. století zabírala Ayutthaya téměř celé území dnešního Thajska a v hlavním městě žilo na 150 000 obyvatel, kteří se přemisťovali především na loďkách po síti kanálů.Ačkoliv nástupnictví bylo určeno prvorozenému synovi, musela Ayutthaya čelit častým palácovým převratům a také vnějšímu nepříteli. V roce 1549 ji poprvé napadla barmská vojska, která doufala, že království je vyčerpáno vnitřními mocenskými spory. V roce 1569 po smrti krále Chakrapata byla Ayutthaya po sedmiměsíčním obležení dobyta mohutnou barmskou armádou. K úspěchu barmského vpádu přispěla zejména zrada velitele obrany města. Teprve o dvacet let později se králi Naresuanovi podařilo město získat zpět.
V 17. století se intenzivně rozvíjely kontakty s Holanďany, Angličany a Francouzi, kteří si jako dar z Ayutthayi odvezli i dvě stříbrná děla, jenž později použili povstalci při dobývání Bastily. Zásluhu na stycích s Francouzi měl i vlivný Řek Konstantin Phaulkon, původně tlumočník, který posléze získal obrovský vliv na dvoru krále Naraie a stal se jakýmsi ministrem zahraničních věcí. Krátce před Naraiovou smrtí byl Phaulkon obviněn ze zrady a popraven. Obchodní styky s Francií byly značně omezeny, evropští misionáři byli až do návratu siamského velvyslance z Evropy rukojmími.
Navzdory těmto událostem Ayutthaya bohatla i v 18. století, to se však již znovu přiblížilo barmské nebezpečí. Zatímco v čele Ayutthayi stál v osudovou chvíli jeden z nejslabších králů, v Barmě se ve stejnou dobu k moci dostala silná dynastie. V roce 1760 Ayutthaya ještě odolala, když byl barmský panovník během obléhání těžce zraněn při výbuchu děla, ale 7. dubna 1767 Barmánci po více než rok trvajícím obležení definitivně dobyli a vyvrátili. Král Suriyamarin opustil město v malé loďce a po deseti dnech na následky strádání zemřel.

Absolutní monarchie

O vznik nové metropole se zasloužil generál Taksin, syn čínského otce a siamské matky, který se těsně před dobytím Ayutthaye stáhl se svými 500 muži z města. S podporou ostatních Siamců a čínských obchodníků se mu podařilo dobýt zpět území bývalé Ayutthayi a jako své nové   sídlo si zvolil Thonburi, tvořící součást dnešního Bangkoku. V roce 1768 byl korunován králem.
V posledních letech svého života začal Taksin propadat fantaskním představám, kdy sám sebe začal považovat za příštího Buddhu a nechával bičovat mnichy, kteří se mu odmítli klanět. Jeho chování začínalo vzbuzovat u Thajců stále větší obavy, a proto byl Taksin l odsouzen k trestu smrti, podle tradice byl posazen do sametového vaku a ubit tantalovými holemi. Některé legendy však tvrdí, že jeho místo zaujal dvojník a Taksin dožil v paláci u Nakhon Si Thammaratu, kde zemřel roku 1825 .
Taksinův nástupce Chao Phraya Chakri se stal zakladatelem nové dynastie, která v zemi formálně vládne dodnes. Jako Rama I. byl korunován 6. dubna 1782 a své nové sídlo přestěhoval na levý břeh Chao Phrayi, do míst obývaného čínskou komunitou, která musela vyklidit místo pro stavbu královského paláce. Ten byl dokončen v roce 1785 a stal se srdcem nového hlavního města Siamu, nazývaného Krungthep („Město andělů“). Evropští obchodníci však o něm často hovořili jako o Bangkoku, podle starého městečka Bang Makok nacházejícího se na levém břehu Chao Phrayi.
Rama I. položil základy moderní vlády a navázal na zničenou Ayutthayu, na stavbu nových budov byly používány cihly přiváženy z trosek bývalého hlavního města. Je autorem thajské verze Ramájány (Ramakien), nechal zrevidovat a vydat nové, definitivní znění všech zákonů a také zvolil prvního nejvyššího patriarchu thajského buddhismu. Vláda jeho nástupce Ramy II. plynula klidně, bez velkých válečných konfliktů a je označována jako mezihra siamských dějin. Když král v roce 1824 zemřel, měl místo na trůnu zaujmout princ Mongkut, ale korunovační rada, tvořená členy královské rodiny, vybrala jako nového panovníka jeho nevlastního bratra, který se ujal vlády jako Rama III. Mongkut byl odeslán do mnišského stavu, kde se ocitl mimo svět palácových intrik. Rama III. byl posledním z tradičních vládců Siamu. Měl pověst velice konzervativního panovníka a teprve jeho nástupci zahájili reformy země.
Rama IV., vládnoucí v letech 1851–1868, se musel potýkat zejména s nástupem evropských mocností v regionu. Obratnou politikou a obchodními dohodami se mu však podařilo zabránit tomu, aby Thajsko bylo, podobně jako jeho sousedé, kolonizováno. Svoji nezávislost uhájil Siam zejména tím, že se stal nárazníkovým státem mezi soupeřícími Francouzi a Angličany. V roce 1868 Rama IV. pozval britského konzula k pozorování zatmění slunce, během něhož se nakazil malárií a zemřel. Na trůn nastoupil jeho syn Chulalongkorn, kterému se podařilo malárii přežít.
Rama V., Chulalongkorn, zahájil rozsáhlé reformy, které zmodernizovaly Thajsko.Není snad oboru, který by neovlivnil. Za jeho vlády vznikla thajská pošta i národní knihovna, jako milovník jídla sepsal také vlastní kuchařku evropských jídel. Psal poezii, prózu, je také autorem cestopisu Daleko od domova. V královském paláci nechal otevřít první školu západního typu pod anglickým vedením. Jeho původní škola pro státní úředníky se stala základem budoucí prestižní Chulalongkornovy univerzity. Stál u zrodu první železnice i první nemocnice v Bangkoku. V necelých 22 letech jmenoval Státní radu, první skutečný kabinet Siamu, tvořený dvanácti ministry.
Ze svých kontaktů se západním světem vytěžil Rama V. znalosti, jež využil v obratném manévrování mezi zájmy koloniálních velmocí, které se v jihovýchodní Asii střetávaly. Chulalongkorn sice ztratil 500 000 km2 své země, její nezávislost se mu však podařilo uhájit.

Konstituční monarchie

Rama VI, nadaný spisovatel a sponzor umění, nedokázal na svého předchůdce navázat v plné míře.Za jeho vlády byla zavedena příjmení pro každou rodinu, metrický systém měr a vah a založena Chulalongkornova univerzita, první v Siamu. Rama VI. se stal otcem thajského nacionalismu. Za první světové války vyslal do Evropy 1 300 vojáků, aby bojovali po boku Spojenců.
V roce 1912 se pokusila skupina mladých vojáků o převrat – vládci Siamu vyčítali, že se stará především o psaní her a své australské koně. Pokus ztroskotal, ale stal se inspirací pro další převrat uskutečněný za panování Ramy VII., jehož vláda byla nejkratší a nejrozporuplnější z celé dynastie Chakri.
Když se ráno 24. června 1932 začaly v centru Bangkoku, na Sanam Luangu, shromažďovat vojenské jednotky, většina jejich členů se domnívala, že sem byli sezváni k účasti na manévrech. K jejich překvapení plukovník Phayol pronesl ostrý projev, ve kterém napadl krále i jeho kabinet. V tu chvíli začal první vojenský převrat v Siamu.
Po vyjednávání s pučisty se král rozhodl přijmout ústavu, která byla vyhlášena 10. prosince. Prvním premiérem se stal Phaya Monapaharon Nitithada z Lidové strany, která převrat uskutečnila. První volby v Siamu se odehrály v roce 1933. Samotný Rama se v roce 1935 vzdal vlády a jeho nástupcem byl jmenován jeho desetiletý synovec Ananda Mahidol; tehdy navštěvoval školu ve Švýcarsku, a tak v jeho zastoupení jednala Rada regentů. V roce 1939 ministerský předseda Luang Phibunsongkhram změnil název země z dosavadního Siamu na Thajsko a zdůraznil tak, že země, v níž má významné zastoupení čínské obyvatelstvo, patří Thajcům. Za jeho vlády vstoupila v platnost řada opatření, která preferovala domácí obyvatelstvo. Byly například zvýšeny daně obchodníkům, převážně Číňanům a nethajští občané museli platit registrační poplatky a nesměli vykonávat některá povolání.

Druhá světová válka

8. prosince 1941 na devíti místech na thajské území vstoupili Japonci, hlavní útok směřoval na letiště v Songkhle. Po několika hodinách nechal Phibun zastavit boje a Japoncům umožnil průchod zemí a dokonce s nimi uzavřel i spojeneckou dohodu. 25. ledna 1942 Thajsko vyhlásilo válku Spojeným státům. Thajský velvyslanec Seni Pramoj ve Washingtonu však odmítl vypovězení války předat a s Američany začal organizovat odbojové hnutí Seri Thai.
S porážkami Japonců se obrátila nálada v zemi a hnutí Seri Thai se podařilo proniknout i do thajské vlády. S kapitulací Japonska se Thajsko distancovalo od předchozích dohod a označilo vyhlášení války za nezákonné. Americká podpora zabránila tomu, aby bylo Thajsko na konci války potrestáno jako spojenec Japonců a muselo platit náhrady válečných škod.

Po válce

V roce 1945 se ministerský předsedou stal bývalý velvyslanec Seni Pramoj, který na znamení konce Phibunova nacionalistického režimu opět změnil název země na Siam. V červnu 1946 byl král Ananda nalezen mrtvý s kulkou v čele. Tato událost nebyla nikdy uspokojivě vysvětlena a veškeré pokusy o objasnění toho, co se v královské ložnici odehrálo, jsou v Thajsku tabu a událost je většinou odbývána jednou větou o nešťastné náhodě. Podle závěrů vládní komise byl zavražděn a za jeho smrt byli potrestáni tři služebníci. Na královský trůn nastoupil král Bhumibol, vládnoucí jako Rama IX.
V listopadu 1947 se na politickou scénu vrátila armáda. Premiér Seni Pramoj rezignoval, a vojáci následující rok do premiérského křesla opět pomohli Phibunovi, který si získal americkou podporu pro následující období vojenských režimů. V červenci 1949 byla země opět přejmenována na Thajsko. V polovině padesátých let Phibunovi vyrostli noví mladší rivalové v podobě polního maršála Sarita Thanarata a generála Thanoma Kittikachorna. Šlo o vojáky vzdělané v Thajsku, neovlivněné evropskými idejemi. Jejich představy vycházeli z thajského nacionalismu s významnou rolí monarchie, hlavním nepřítelem země se stali komunisté. V těchto jejich myšlenkách je podporoval i Rama IX, který si tak začal budovat postavení, jenž zastává v Thajsku dodnes. Samotný Phibun zemřel v roce 1964 v japonském exilu, kam ho vyhnal převrat z roku 1957.
Během studené války stálo Thajsko na straně Američanů a poskytlo základny pro americké bombardéry. V roce 1954 se stalo jedním ze zakládacích členů vojenského paktu SEATO. Svými jednotkami také aktivně účastnilo vietnamské války. Příchod Američanů znamenal růst ekonomiky, ale zároveň země musela čelit i novým morálním hodnotám. S růstem komunismu v polovině šedesátých let se muselo Thajsko vyrovnávat i na svém území, zejména na severu země, kde na základně v provincii Udon Thani byla vytvořena komunistická vláda. Boje s příslušníky komunistické strany Malajsie sváděla armáda také na jihu země.
Nespokojenost s vládnoucím režimem vyvrcholila v říjnu 1973 masovými protesty v centru Bangkoku.Při střetech bylo podle oficiálních údajů zabito více než 400 demonstrantů, dalšímu použití síly však zabránil král, který otevřel dveře svého paláce demonstrantům a nařídil generálu Thanomu Kittikachornovi, zodpovědnému za násilné potlačení demonstrací, aby odešel do exilu. Radikalizující se studenti stáli u dalších demonstrací o tři roky později, které skončily krveprolitím. Několik set lidí bylo zabito, tři tisíce studentů bylo posláno do převýchovných táborů.
V následujícím desetiletí se stalo Thajsko cílem masivních zahraničních investic a ekonomického růstu. Na konci roku 1982 se v severovýchodním Thajsku vzdala početná skupina komunistů a po čtyřiceti letech tak pro Thajsko pominulo komunistické nebezpečí. V květnu 1992 se Bangkok stal jevištěm dalších masových demonstrací, tentokrát proti generálu Suchindovi, který nedodržel slib přijetí ústavy. S jeho krvavým zásahem v centru Bangkoku, který měl být podle generálových slov ochranou před komunistickými agitátory, vyjádřil nesouhlas král a Suchinda musel odstoupit. Premiérem se stal Chuan Leekpai z Demokratické strany

Současnost

V listopadu 2001 Leekpai rozpustil parlament a vyhlásil nové volby. Vítězná strana Thai Rak Thai vytvořila vládní koalici s New Aspiration a Chat Thai, premiérem se stal Thaksin Shinawatra.
Telekomunikační magnát Shinawatra, jeden z nejbohatších lidí na světě, si svojí populistickou politikou získal značnou podporu zejména na severovýchodě země, zatímco jih Thajska zůstával tradiční baštou Demokratické strany a také Bangkok se postupně začal stavět stále kritičtěji k jeho politice, obsahující mj. i tvrdý postup proti separatistům na muslimském jihu, který vedl od začátku roku 2004 k nové eskalaci násilí, a také tvrdě vedené protidrogové válce, která si vyžádala více než 2 000 mrtvých. Přesto ještě v únorových parlamentních volbách roku 2005 dosáhl Shinawatra historického vítězství, když jeho strana obsadila 377 z 500 parlamentních křesel a mohla tak vytvořit jednobarevnou vládu. Ani to však nezabránilo stále se stupňujícím pouličním protestům v Bangkoku, v zemi, rozdělené jako nikdy předtím do dvou protichůdných táborů, zase jednou vstoupila na scénu armáda – 19. září 2006 uskutečnila již devatenáctý vojenský převrat. Přechodnou vládu sice nezatížily žádné korupční skandály, ale neukázala se být příliš schopnou. Ve volbách, které vypsala, zvítězila protaksinovská Strana Lidové moci, vytvořená z představitelů strany svrženého premiéra. To opět vedlo k pouličním protestům vedenými Lidovou aliancí pro demokracii, které v prosinci 2008 vedly až k okupaci mezinárodního letiště Suvarnabhumi. K jejímu ukončení přispělo rozhodnutí soudu o rozpuštění Strany lidové moci pro volební podvody. Novou vládu zformovala Demokratická strana za podpory některých přeběhlíků z thaksinovského tábora. Thaksin Shinawatra byl v nepřítomnosti odsouzen k vězeňskému trestu pro korupci a zdržoval se v exilu.