{lang: 'cs'}
Pokud dokážete se zadrženým dechem přejít most Sarasin, spojující Phuket s nedalekou pevninou, údajně se vám vyplní vaše nejtajnější přání. Milion turistů, kteří každoročně na největší thajský ostrov zavítají, se přitom však často spokojí s naplněním jediného snu - návštěvy místa obdařeného přídomkem Perla jihu.
Turisté jsou přitom až třetím v historickém pořadí, pokud jde o příspěvek k prosperitě Phuketu. Symetricky důstojné kaučukovníky jsou sice stále ještě přítomné v mnoha koutech ostrova, ale doby, kdy pokrývaly až třetinu z jeho 543 čtverečních kilometrů, jsou pryč.
Na Phuketu se první kaučukovníky objevily sedmadvacet let poté, co je přes všechny zákazy dokázal Angličan Henry Wickham propašovat z Brazílie, a tak zlomit jihoamerický monopol. Jejich způsob zpracování se po století téměř nezměnil, vidět ho v autentické podobě se však nepodaří každému, neboť kaučukovníky se začínají nařezávat již dlouho před východem slunce. Z hektarové plantáže průměrně osázené 250 stromy se ročně získá okolo 450 kilogramů kaučuku, některé druhy však vydají I třítunovou sklizeň. Tučná léta phuketského kaučuku ukončila druhá světová válka, která Spojence odřízla od východních zdrojů a přispěla tak k zavedení syntetického kaučuku. Poválečná léta pak připomínala jízdu po horské dráze, kdy poptávku po přírodním latexu oživil až stále tíživější problem s AIDS.
Konec zlatých časů
Zatímco budoucnost produkce kaučuku na Phuketu zůstává otevřená, těžba cínu je již definitivně uzavřenou kapitolou. Poslední cínový důl ukončil svoji činnost v roce 1992 a z celé historie zůstaly jen archivní fotografie a pomník připomínající Australana Edwarda Thomase Milese, který v roce 1909 jako první na Phuket přivezl plovoucí rypadlo.Přitom právě intenzivní těžba byla po staletí hlavní zárukou bohatství ostrova a nepřímým způsobem přispěla také ke konstituování celého Thajska. Cín se původně na Phuketu získával velice jednoduchým způsobem v místěch, které odkryla voda. Tyto prvotní metody však později vystřídala skutečná těžba z hloubek přesahujících deset metrů. V polovině osmnáctého století se Phuket mohl vykázat poměrně intenzivní těžební činností, přestože dolování cínu nebylo bez rizik, a to jak pro dělníky, kteří se do šachet spouštěli, tak i pro držitele koncesí. V polovině sedmnáctého století byla na Phuketu zmasakrována celá indická komunita v čele se svým guvernérem, který horníky nutil k těžší práci. V roce 1876 zase museli požár hrozící vzpoury hasit respektovaní mnichové z kláštera Chalong. V sousedství banky ve městě Phuket vyrostla policejní stanice na ochranu před horníky hrozícími dosáhnout vlastními silami vydání opožděných výplat. Příchod rypadel otevřel nové možnosti a nová, dříve, nevyužívaná náleziště. O významu cínu na Phuketu svědčí i to, že až do roku 1932 zde představoval svéráznou měnu, kterou bylo možné platit daně. Cínová horečka se zasloužila se i o tvář toho, co je označováno jako starý Phuket, shluku uliček v centru stejnojmenného města, turisty nepříliš vyhledávané, ale v posledních letech se k životu probouzející, součásti andamanské perly.
Příchod rypadel otevřel nové možnosti a nová, dříve, nevyužívaná náleziště. O významu cínu na Phuketu svědčí i to, že až do roku 1932 zde představoval svéráznou měnu, kterou bylo možné platit daně. Cínová horečka se zasloužila se i o tvář toho, co je označováno jako starý Phuket, shluku uliček v centru stejnojmenného města, turisty nepříliš vyhledávané, ale v posledních letech se k životu probouzející, součásti andamanské perly.