charakter článku: Články, reportáže, rozhovory Říká se jim Palestinci jihovýchodní Asie. Přestože Monové stáli u zrodu jedné z nejranějších civilizací na území Thajska, dnes žádný domov nemají.
Monové jsou společně s Khmery považováni za nejstarší původní obyvatele jihovýchodní Asie. Monské království Dvaravati s centrem v okolí dnešního Nakhon Pathonu západně od Bangkoku dominovalo centrálnímu Thajsku od šestého do jedenáctého století. Na monskou civilizaci se nezachovaly žádné architektonické památky, ví se o ni, že se jednalo o městské státy, za pravděpodobné je považováno to, že Monové zprostředkovali Thajcům buddhismus.
Po ústupu Dvaravati se Monové udrželi pouze v malém království na severu země poblíž Lampunu, většina z nich však byla zatlačena thajskou a khmerskou invazí do jižní Barmy. Zde se začal naplnovat jejich tragický osud.
Sangkhlaburi - nejdelší dřevěný most v Thajsku
Utlačovaný národ
Monové za nejvýznamnějšího panovníka svých dějin považují Rajadhiraje ze 14.století vládnoucího v barmánském Pegu.Za temný den barmskou invazi z roku 1757, která vyvrcholila masakrem tří tisíc mnichů a následným exodem do Thajska. Přestože v současnosti na územi Barmy existuje malá monská enkláva, jsou Monové vystavěni násilí ze strany barmské vlády.Na barmském území žije nyní okolo milionu Monů, stotisíc našlo útočiště v sousedním Thajsku. Organizace nezastoupených národů, jakási paralelní OSN, uznává Mony jako lidi bez vlastní země.
Vesnice pod vodou
Sangkhlaburi je zapomenuté městečko u barmských hranic. Jeho deset tisíc obyvatel představuje etnickou směs Barmánců, Karenů a Monů. Čtyřista metrů dlouhý most přes místní přehradu je nejdelším dřevěným mostem v Thajsku.
Romantický výhled na stavbu spojující Sangkhlaburi s monskou vesnicí, začíná narušovat další, tentokrát betonový most. Čilý stavební ruch svědčí o víře majitelů nově budovaných resortů v perspektivu cestovního ruchu. Ten má být živen především přehradou Khao Laem.
Když se před dvaceti lety spojily vody tří řek v rozsáhlou vodní plochu, muselo nové stavbě ustoupit staré Sangkhlaburi i monská vesnice existující v těchto místech od čtyřicátých let.Její pozůstatky se staly jednou z největších místních atrakcí. Při vysokém stavu vody čluny při své plavbě po přehradě zakotvují u špičky vesnické stavby, v období sucha je možné si prohlédnout polovinu zatopené stavby.
O něco dále nad hladinu vystupuje obvodové zdivo, základy se ztrácejí kdesi hluboko pod námi. Na místní Mony čekal osud podobný rozpadajícím se stavbám. V pozici trpěných hostů na thajském území se měli vydat na další pouť bez domova. Autorita monského mnicha Uttamy však rozhodla jinak, pěti tisícům Monů bylo umožněno usadit se v nové vesnici na břehu jezera, nový klášter se posunul dále do vnitrozemí. Cestu k němu ukazuje rozměrný portrét, který potvrzuje autoritu, jaké se před časem zemřelý opat Uttama mezi svými lidmi těšil.
Klášter Wangkawiwekaram obsahuje údajně kousek Buddhovy kosti a je kopií Bodhgayi, místa, kde došlo k Buddhově osvícení. Také tady se horečně staví, podle některých zdrojů z peněz získaných z prodeje zbraní přes hranici, vždyť Sangkhlaburi leží ve směru pašerácké stezky do sousední Barmy. Podle jiných tvrzení však klášter za svoji výstavnost vděčí příspěvkům vděčných Monů.
Thajsko © 2009 - 2024 Marten & Louis s.r.o.
