Thajsko: Konec velkých prázdnin

Národ s mnohoženstvím na cestě do Ameriky

Kdy vlastně skončila studená válka? Pro laoské horaly z etnické skupiny Hmongů žijící v thajském klášteře, skončí teprve letos, kdy je přijmou jejich američtí spojenci. Kopce za branami thajského kláštera Tham Krabok jako by všem návštěvníkům chtěly připomenout, že právě v těchto místech mají k sobě nebe a peklo hodně blízko.

Tham Krabok proslul jako jedno z nejtvrdších protidrogových středisek v zemi. Buddhističtí mnichové nabízejí drogově závislým poslední šanci záchrany. Díky porozumění opata nalezlo v těsném sousedství narkomanů útočiště také na patnáct tisíc Hmongů, s nimiž si nepříliš vzdálené dějiny zahrávaly stejně fatálně.Nyní se zdá, že jim osud namíchal lepší karty. V létě by se Hmongové z Tham Kraboku měli vydat za oceán. Starosta minnesotského hlavního města Saint Paulu Randy Kelly při návštěvě kláštera potvrdil, že Spojené státy jsou připravené splatit dluh těm, kdo po jejich boku bojovali v časech studené války proti komunistům. Slovy Kellyho Amerika musí stát při spojencích a v 60. a 70. letech neměla v Laosu lepší, než byli Hmongové, odvážní a vytrvalí horalé, kteří se osvědčili jak v boji, tak při vyhledávání amerických pilotů operujících během takzvané tajné války inkognito nad Laosem . Po vítězstvíí laoských komunistů v roce 1975 se Hmongové připojili k pětimilionové armádě uprchlíků z bývalé Indočíny, hledajících útočiště před nastupující diktaturou.

Utečenci Hmongové

Na rozdíl od většiny běženců chtěli Hmongové zůstat co nejblíže laoské domovině a rozptýlili se hlavně v thajských utečeneckých táborech. Pro ty, kdo se přece jenom do USA vydali, znamenalo rozhodnutí skok přes staletí: ze zaostalých vesniček do světa nabitého technologiemi.
Hmongové se však dokázali pozoruhodně rychle zorientovat, a přestože většina z nich se již cítí Američany, tradiční rodinná pouta nezpřetrhali. Organizátoři letošního transferu spoléhají na to, že asimilovaní Hmongové pomohou následovníkům, kteří se budou muset na pomoc spoléhat více než na federální podporu, jíž se dostalo první vlně. Do nového života jim má pomoci čtyři sta dolarů a ubytování pro první měsíc. Největší část nových imigrantů zamíří do Saint Paulu, který je se dvaceti čtyřmi tisíci Hmongy největším hmonžským městem na světě, a do Kalifornie, kde jich žije šedesát pět tisíc, čtyřicet procent všech Hmongů pobývajících v USA. Jejich přesun by měl být operací, na níž vydělají všichni. Z tohoto pohledu se jako detail, který nemůže ohrozit úspěch akce, jeví například to, ž e Hmongové praktikují mnohoženství a manželky hodlají přivézt s sebou. Pro stárnoucí americkou populaci budou zapomenutí bojovníci studené války vítanou novou krví a starosta Kelly zdůraznil, že se nemusejí obávat nevlídného přijetí

Nenechat nikoho na bojišti

Vyklizením Tham Kraboku pomohou Američané svému dalšímu tradičnímu spojenci v regionu, Thajsku, a dají mu alespon částečně zapomenout na hořkost, s níž byla přijata americká kritika protidrogové války, tvrdě vedené thajskou vládou. Thajské vedení si postěžovalo, že takto se nechová přítel, jemuž navíc poskytl vojáky pro operace v Afghánistánu a Iráku. Uprchlíci z Laosu se pro Thajsko stávali stále větší příítěží. Spojení Hmongů s opiem, používaným jako prostředku k financování válek v Laosu i jako utišujícího prostředku při léčbě různých nemocí, nahrávalo pověstem o jejich propojení se světem drog. Léta tiché tolerance komunity, která se usídlila v sousedství Tham Kraboku, ukončila smrt respektovaného opata kláštera. Pokud by se Hmongové nedočkali amerického souhlasu, čekala by je zřejmě cesta na ně kterou z thajských vojenských základen. Až v létě usednou do letadla, bude mít vše charakter happy endu, často zvěčněného v amerických filmech v duchu hesla Nenechávat nikoho na bojišti!. Jenže s odchodem Hmongů z Tham Kraboku se bojiště vymezené léty studené války nevylidní. Transfer je omezen jen na ty, kteří se nacházejí v klášteře. Po Thajsku je rozeseto dalších 50 tisíc Hmongů. Ještě větší obavy vyjadřují mezinárodní organizace o osud těch, kteří dále žijí v Laosu, zejména skupinek, jež v odporu nikdy nepřestaly a komunistická vláda o nich odmítá informovat; podle proniklých kusých zpráv se nacházejí v zoufalém stavu.