charakter článku: Články, reportáže, rozhovory Čtyřikrát denně zazní pod okny přízemního domku Trevora Dakina táhlé houkání. Pro obyvatele Kanchanaburi není vlak na trase Bangkok - Nam Tok ničím mimořádným, pro sedmasedmdesátiletého Brita s kanadským pasem je však věčnou připomínkou jeho osudu. Trevor Dakin je jediným z bývalých válečných zajatců pracujících na železnici smrti, který se usadil v místě, kde přišel o kamarády i nejlepší léta svého života.
Když za války pozoroval japonské vojáky, jak masakrují před zraky čínských žen jejich muže, nevěřil, že zažije ještě něco horšího. Netušil, že vlak, do kterého ho na sklonku roku 1942 naložili, má konečnou peklo. Dakin byl na stavbu železnice smrti převezen čtyři měsíce po jejim zahájení a vydržel zde až do konce války. " žij pro přitomnost, zapomen na to, co bylo včera, nemysli na to, co bude zítra. Nemysli na ty, ktere jsi nechal doma," shrnuje své motto, které mu pomohlo přežít 36 záchvatů malárie i strádání deštivého roku 1943. "Místní tvrdili, že něco takového nepamatují . Pršelo od května do října, ve dne v noci. Vstávali jsme do mokra, usínali v mokru," vzpomíná . Zvuk bombarderů utočících na most byl jedním z nejkrásnějších, jaké slyšel. Každý zásah vítali vězni s nadšením, přestože znamenal smrtelné nebezpečí i pro ně.
Válečná noční můra
Mezi koncem války a jeho návratem k řece Kwai leží 41 let, vyplněných nočními můrami neustále ho vracejícími na železnici smrti. Před jedenácti lety přijel do Kanchanaburi poprvé. Na dovolenou. Válečný hřbitov mu spíše než pietni místo připomínal park, na náhrobcích seděly děti a pohazovaly kolem sebe odpadky. "Celý koncept je postaven na falzifikaci, na knize, kterou napsal někdo, kdo zde nikdy nepracoval, a filmu, který má se skutečnosti jen málo společného." Každý rok si bývalý vězeň říka, že Kanchanaburi opustí , ale drží ho tady pocit, že může všem zájemcům sdělit, co se zde skutečně odehrávalo.
Thajsko © 2009 - 2024 Marten & Louis s.r.o.
